Bratranec :1:2

31. května 2012 v 22:29 | Keiro
"Pojedeš s námi," prohodila drobná černovláska. Mladík, ke kterému mluvila a jež měl také havraní vlasy, se na ní podíval.
"Kam?" optal se nezúčastněně.
"Za Martinem."
Chlapec, který nedávno oslavil osmnácté narozeniny, ztuhl. "Proč?" optal se opatrně.
"Protože tě nemůžeme nechat doma samotného."
"Je mi osmnáct, mami!" vybuchl, protože se v něm nahromadil vztek, který zadržoval tolik let. Nechtěl jet za Martinem.
"Je to tvůj bratranec a dlouho tě neviděl. Říkal, že mu chybí tvoje odmlouvání."
"Není to můj bratranec!" pronesl již trochu klidněji. "To že jste se ho ujali, když se z ničeho nic objevil v našem paneláku je sice šlechetné, ale nedělá to ze mě jeho bratrance!"
"Bylo ti osm když se to stalo a v tu dobu ti to vůbec nevadilo. Co se s tebou stalo?" ptala se nevěřícně.
"Nechci, aby to byl můj bratranec," šeptl a rychle se ztratil. Nechtěl, aby to byl jeho bratranec, nebo kamarád. Chtěl aby byl jeho. Ale v jiném slova smyslu, než si kdokoliv z nich myslel. Už dva roky, totiž zmiňovaného Martina miloval. Nechtělo se mu za ním jezdit.
Zavřel se v pokoji a do sluchátek narval mptrojku. Dlouho si ale klidu neužil. Do pokoje totiž vtrhl otec, vyrval mu sluchátka a postavil se výhružně před něj. "Pojedeš s námi za Martinem, protože se projevíš, jako slušně vychovaný člověk," pronesl a zase odešel.
Povzdechl si. Sbalil si jen ty nejnutnější věci, protože věděl, že tam stejně pojedou jenom na víkend. I když to bude víkend v pekle. Povzdechl si a následoval rodiče. Nastoupil do auta. Martin sice bydlel jen ve vedlejším městě vzdáleném asi padesát kilometrů, ale přesto ho už dva roky neviděl.
Vždycky se totiž dokázal vymluvit. Dnes mu ale nějak došly argumenty. Možná to bylo proto, že podvědomě toužil Martina znovu vidět. Věděl to. Dokázal si to přiznat, ale bál se smířit s porážkou.
Trvalo jim asi hodinku než dojeli do města, kam chtěli. S tím, že se tedy ještě stavovali na oběd. Nechtějí Martina přeci přepadnout hladoví.



Leoš si uvědomil, že je nervózní jako na svým prvním rande. To že je na kluky si uvědomil, přede dvěma roky, kdy se zamiloval do Martina. Zkoušel si najít známost, ale nešlo to. Prostě každého přirovnával s ním.
Mamka rázně zazvonila na dveře se jménem Martin Dolanský a on se zhluboka nadechl. Nechtěl tam, kdyby mohl, utekl by. Avšak ve chvíli, kdy se mezi veřejemi objevil objekt jeho zájmu, všechno jako by ztratilo význam. Nasucho polkl.
"No nazdaaaar," pronesl Martin vesele. "Tak pojďte dál, rodinko," mrkl na Leoše. "Tedy Leo, ty jsi vyrostl," prohodil a usmál se na něj. Mladíkovi se málem podlomila kolena, jak ho spatřil.
"Ahoj, Marťo," pozdravil a dál se k tomu radši nevyjadřoval. Musel se hodně přemáhat, aby si ho neprohlédl od hlavy k patě. Stačil ale postřehnout pár detailů a změn. Kolem očí stále ty samé vějířky od smíchu, v tmavě hnědých vlasech zlatisté melírky, na tvářích dolíčky.
"Omlouvám se, že je tady takový nepořádek," pronášel Martin a cestou sbíral oblečení poházené po zemi, "ale nečekal jsem návštěvu. A tak vzácnou rozhodně ne," podíval se na Leoše, který rychle odvrátil pohled.
Martin ho chvíli pozoroval a pak se obrátil na ty co mu nahrazovali rodiče. "Jsem rád, že vás vidím," pronesl a objal je. Chtěl to samé udělat i s Leošem, ale chlapec poplašeně couvl.
Otec se na něj zamračil. "Co jsem ti říkal, Leoši? Máš se chovat slušně!" drcl do něj a popostrčil ho blíž k Martinovi.
Ten však vycítil jeho rozpoložení a podal mu jen ruku. Mladík s vděčností přijal a trochu se usmál. "Moc se omlouvám, ale nemám tady dost místa na spaní," prohodil. "Budeme muset spát po dvojicích." Leoš se upřímně zděsil, ale jeho srdce proti jeho vůli zaplesalo.
"Já se klidně vyspím na tom křesle," padl mu pohled na houpací křeslo u okna. Tři páry očí se na něj podívaly. Sakra, zaklel v duchu. Nějak nevěděl jak se z toho teď vymluvit. A upřený pohled Martinových zelených očí mu v tom taky moc nepomáhal.
"Musím se učit," napadla ho spásná myšlenka. Věděl, že mu to nevěří, ale nikdo nic neřekl. Martin pokrčil rameny. "Tvoje volba," usmál se na něj a odvedl rodiče do pokoje, kde měli spát.
Leoš se zatím sesypal do zmiňovaného křesla a zavřel oči. Tohle nepřežije. Ty jeho úsměvy, pohled krásných očí. S povzdechem si prohrábl vlasy.
"Co tady vzdycháš?" zaslechl za sebou povědomý hlas a trhl sebou.
"Jen jsem si vzpomněl na ty všechny úkoly do školy," prohodil první co ho napadlo. Pootočil hlavu a zadíval se na něj. Přemýšlel, jestli je Martin tak slepý, nebo on sám tak dobrý herec. Dál nad tím neuvažoval, vstal z křesla a demonstrativně si vzal jakousi učebnici ani nevěděl čeho. Otevřel ji a začal číst. Avšak jeho blízkost mu nedovolovala se soustředit.
"Asi bych tě měl nechat, viď?" optal se jako by mu četl myšlenky.
Chtěl říct ano, ale zároveň nechtěl, aby odešel. Chtěl si užít jeho blízkost co možná nejdelší dobu. Protože věděl, že pak ho už zase neuvidí minimálně dva roky, protože se mu bude zase vyhýbat.
Martin mu položil ruku na rameno a on málem vyletěl z kůže. "Co se děje, Leo?" optal se ho něžně.
V duchu zasténal. "Nic. Jen puberta," pokrčil rameny a snažil se tak setřást jeho ruku. Bez úspěchu. Martin ho ještě chvíli pozoroval, ale pak pokrčil rameny a zmizel v kuchyni. "Co si dáte k večeři?!" zařval přes celý byt.
Leoš mlčel, ale od rodičů se ozvaly jasné pokyny. Takže bude čína, pomyslel si znechuceně. Už mu to lezlo krkem. Každý týden čína. Už ho to fakt nebavilo.
"Co si dáme my dva?" optal se ho Martin, který najednou zase klečel před ním a položil mu ruce na kolena. Leoš cítil jak se začíná chvět. Proč mu to dělá?, ptal se sám sebe. Copak si neuvědomuje, jak moc ho to zraňuje?
"Tu čínu, ne?" prohodil a setřásl jeho ruce ze svých kolen.
"Myslel jsem, že jí nemáš rád," prohodil trochu udiveně.
Pokrčil rameny. "Nemám, ale co můžu dělat? Nutit tě, abys vařil něco jiného jen pro mě."
"Tak co vy dva? Proč tady tak cukrujete?" optal se ode dveří žertem Leošův otec. Mladík v křesle měl co dělat, aby sebou netrhl. Kdyby otec věděl. Slabě zasténal. Martin na něj ještě jednou zkoumavě pohlédl a pak se zvedl a šel se věnovat hostům.
Leoš se mezitím snažil předstírat, že se skutečně učí. Přitom však po jednom očku sledoval Martina, který kmital v kuchyni a snažil se věnovat jeho rodičům. Leoš se mimoděk začal usmívat. Nakonec byl celkem rád, že ho zase vidí.

Tak co bratránku," prohodil po večeři asi v sedm hodin večer Martin, "zahrajeme si na playstationu?" optal se.
"Co máš?" projevil zájem, protože ho s ním hry bavily.
"NHL 2008," prohodil a zazubil se když spatřil v jeho očích jiskřičku naprostého štěstí. vytáhl tedy konzoly, dva joysticky a příslušnou hru. Za chvíli už pařily.
"Vyhrál jsem!" vykřikl Leoš po dvou hodinách zápasu, který nemohli dohrát, protože jejich souboj byl vyrovnaný. Impulzivně Martina objal a on ho přitiskl k sobě. Leošem projelo vzrušení a měl pocit, že to asi nevydrží.
Toužil ho políbit, dotknout se ho jako muže ne jako bratrance. Odkašlal si a rychle se od něj odtáhl. "Už je pozdě, asi bys chtěl jít spát, ne?" optal se ho.
Martin se zvedl. "Asi máš pravdu," prohodil a pomohl mu vstát. "Určitě si nechceš jít lehnout do postele?" optal se.
Zavrtěl hlavou. "Budu se muset ještě učit," prohodil a usmál se na něj, i když to byla jen další lež do jeho sbírky. Avšak pravdu prozradit nechtěl. Demonstrativně se uvelebil do houpacího křesla a položil si na kolena knihu, ze které se chystal učit.
"Tak tedy dobrou noc, Leo," prohodil a zmizel ve druhém pokoji, vedle toho kde spali jeho rodiče. Leoš si oddechl, až ve chvíli, kdy se za ním zavřely dveře. Byl unavený jako kotě, protože podle toho, co viděl, tak u té hry strávili opravdu přes dvě hodiny. Unaveně se opřel do opěradla křesla a zavřel oči.
Věděl, že ho bude druhý den příšerně bolet za krkem, ale bylo mu to jedno. Všechno bylo lepší než ležet vedle Martina a nesmět se ho dotknout. Pokusil se nějak uvelebit, ale moc se mu to nedařilo. Nakonec usnul, ale pořád se vrtěl.

Dveře se tiše otevřely a Martin neslyšně přešel přes pokoj až k Leošovi. Naklonil se nad něj. Vypadal tak sladce, když spal. Byl roztomilý, i když byl vzhůru, ale tohle bylo na jeho nervy až moc. Naklonil se nad něj a opatrně mu shrnul vlasy z čela. Mladík se pohnul, ale neprobudil.
Martin se posmutněle usmál. Moc dobře věděl, že k němu Leoš cítí něco víc. A i jeho přitahoval, to nemohl popřít. Jenže si nebyl jistý, jak by se k tomu postavili Leošovi rodiče. Jejich okolí. Přátelé. Bylo to složité a on nechtěl Leošovi ubližovat. Už tak ho ranil až moc, když byl pořád v jeho blízkosti. Ale nemohl si pomoct.
Ty dva roky pro něj byly doslova očistcem. Chtěl ho mít u sebe. Každý den, každou noc, celičkou noc, kterou by promilovali. Téměř pod tou představou zasténal. Přede dvěma lety měl výmluvu, protože si stále mohl říkat, že není plnoletý, že je ještě dítě. Jenže teď už ne. Před měsícem oslavil narozeniny a dosáhl plnoletosti.
Sklonil s k němu a vdechl jeho vůni. Usmál se. Opatrně ho vzal do náruče a přenesl do postele. Věděl, že nebude mít radost, až se ráno probudí v posteli a ne v křesle, kde tak zatvrzele chtěl spát.
Opatrně ho uložil do postele a sám si lehl vedle něj. Původně chtěl se jít vyspat do křesla, ale nakonec neodolal a přitáhl si ho k sobě. Mladík se zavrtěl, přitulil se k němu a spal dál. Martin se usmál a lehce ho políbil do vlasů. Byl rád, že nakonec přijel taky. Myslel si, že z toho nějak vymluví, jako vždycky. Místo toho přijel a jemu tím vyrazil dech.
Ještě chvíli si užíval jeho blízkost, ale nakonec ho přemohl spánek a Leošova vůně ho doprovodila do snu.

Probudil se a okamžitě si uvědomil, že určitě není v křesle, kde původně měl spát. Hned vzápětí si uvědomil blízkost něčího těla. Podíval se vzhůru a málem se zalknul. Byl to Martin, ve spánku sladký jako med.
Neodolal a natáhl ruku aby ho pohladil po tváři. Rašilo mu na ní strniště a o to víc byl přitažlivější. "Proč mi tohle děláš?" zašeptal.
"Co ti dělám?" optal se Martin, ale neotevřel oči. Věděl, že pokud to udělá, zkazí to. Leoš sebou vyděšeně škubl, ale neodtáhl se. Líbila se mu ta blízkost, kterou spolu sdílely.
"To je jedno," odvětil, protože to nehodlal přiznávat.
Otevřel oči. "Mě to ale jedno není," prohodil a zadíval se mu zblízka do očí. Leoš se celý rozechvěl, ale nic neudělal.
"Co když tě chci políbit?" zašeptal Martin.
"Proč bys to měl dělat?" odvětil, ale jejich rty se přiblížily.
"Protože chci?"
"Tak to udělej," vydechl a nemohl uvěřit tomu, že se mu jeho sen plní. Avšak prásknutí dveří vedlejšího pokoje ho vytrhlo ze snění. Rychle se od něj odtáhl a ještě rychleji vyskočil z postele.
Martin se po něm pokusil natáhnout, ale byl rychlejší. Zmizel v obýváku a jeho tam nechal ležet. Hleděl na zavřené dveře a přemýšlel, co se stalo. Proč před ním utíká? Oba to chtěli, to věděl. Tak proč? Ale musel uznat, že byl rozumnější víc než on. Mohli je tady vidět jeho rodiče a asi by to nedopadlo zrovna nejlépe.
S povzdechem se vyhrabal ven z postele a zmizel v koupelně. Když vyšel ven zjistil, že Leoš se někam vytratil.
"Kam šel Leoš?" optal se.
"Nevíme," pokrčil rameny Leošův otec. Snažil se tvářit nezúčastněně, ale nedařilo se mu to. Rychle se otočil k plotně a udělal snídani. Přemýšlel, kam by tak mohl Leoš jít. Nevěděl, jestli to tady zná. Nevěděl, co by ho tu mohlo zajímat.
Rychle tedy připravil snídani, ještě rychleji ji zhltl a s neurčitým zabručením se také vytratil venku. Tam mu začaly v hlavě šrotovat kolečka, která mu měla pomoci ho dovést k Leošovi. Jenže nic ho nenapadalo.
Nakonec prošel celé město, nebylo nijak extra velké, ale nemohl ho nikde najít. "Sakra!" zaklel. Kde jen může být?!
A pak ho uviděl. Opíral se o strom kousek od něj a pozoroval ho. Vykročil k němu, ale Leoš se okamžitě snažil zmizet. "Leoši!" zavolal, ale mladík pořád šel dál. Nakonec se Martin rozběhl a chytil ho za paži. Prudce ho otočil k sobě.
Leoš se na něj vzpurně díval, ale v očích mu stály slzy. "Nech mě být, prosím," zašeptal a pokusil se mu vytrhnout. Avšak Martin ho nepustil.
"Nechci ti ubližovat, Leo," vydechl a zadíval se mu pevně do očí.
"Ale děláš to," opáčil a odvrátil hlavu. Otočil ho k sobě. Sklonil se blíž a políbil ho na čelo. Leoš vydechl a odtáhl se od něj. "Nedělej to," poprosil a zmizel. Věděl, že by to jeho rodiče nesnesli, nedovolili a proto potřeboval pryč. Chtěl pryč. Daleko od něj, daleko od bolesti a sžíravé touhy, která ho svírá.
Martin za ním smutně hleděl. Chtěl ho obejmout, ale věděl, že by se mu vytrhl. Nakonec se rozhodl k radikálnímu řezu. Řekne to jeho rodičům. Avšak čím blíže byl svému domu, tím více ho odhodlání opouštělo.
Leoš se vrátil velice pozdě a s údivem zjistil, že jeho rodiče odjeli. Bez něj. "Martine?" zavolal do ztichlého bytu, ale nikdo se neozval. Co se tady sakra děje?, divil se v duchu. Kde jsou všichni.
Náhle se objevil Martin jen s ručníkem kolem pasu a Leoš nasucho polkl. "Kde jsou rodiče?" zeptal se ho, aby na sebe upozornil, ačkoliv nepochyboval o tom, že o něm Martin ví. Ten se k němu teď otočil a usmál se.
"Bohužel volali strejdovi, že se musí v neodkladné záležitosti vrátit. A tak jeli."
"Něco si tady zapomněli, nezdá se ti?" zamumlal sarkasticky, ale na jednu stranu se mu ulevilo. Nebude muset spát v tom křesle.
"Pokud myslíš sebe, mám ti vyřídit, že se pro tebe zítra odpoledne staví, protože musíš do školy." Nenuceně se začal utírat a Leoš přemýšlel, jestli to dělá schválně.
"Proč tohle děláš?" zeptal se tiše.
Otočil se k němu. "Co dělám, Leoši?" ptal se a přibližoval se k němu. "Ráno jsem ti něco řekl, pamatuješ?"
Kývl. "Jo. Řekl jsi, že mě chceš políbit," pronesl a náhle měl sucho v krku, protože Martin teď stál dva kroky od něj.
"Co když to chci udělat i teď?" zeptal se a uchopil do dlaní jeho obličej. Mladík se mimoděk zachvěl. O tomhle snil celé dva roky. A teď najednou je to tady a on neví co má dělat. Avšak ve chvíli, kdy se jejich rty dotkly mu bylo všechno jedno. Přitiskl se k němu blíž a vychutnával si jeho chuť.
"Nikdy jsem si nemyslel, že se tohle stane," šeptal naprosto omámeně, když ho Martin položil na pohovku a dál ho líbal. Nyní se od něj odtáhl a zadíval se mu do očí.
"Proč ne?" optal se a rukou ho hladil po těle. Leoš sykl.
"Protože to pro mě byl nedosažitelný sen," vydechl a zasténal, když ucítil, že hladí jeho mužství. "Tak teď už to není sen," odvětil Martin a znovu ho začal líbat. Nehodlal dnes zajít příliš daleko, protože tím nechtěl Leoše vyplašit, ale jeho polibky byly tak omamné, že nedokázal odolat.
Leoš mu vpletl ruce do vlasů a přitáhl si ho tak blíž. "Tys to věděl, že?" prohodil po chvíli. Nyní leželi vedle sebe a jen se jemně laskali. Ani jeden nikam nespěchal.
"Co?" odvětil, ale věděl, co má na mysli. Jenže to od něj chtěl slyšet. Ujistit se, že je to opravdu pravda.
Černovlasý mladík dumal nad tím, zda mu to říct. Nakonec se ale odhodlal, zhluboka nadechl a vychrlil. "Že tě miluju," řekl to však tak rychle, že mu Martin nerozuměl. Vzal proto jeho obličej do dlaní a lehce ho políbil na nos. "Zopakuj to prosím ještě jednou a pomalu," požádal. Něco v jeho očích Leoše utvrdilo.
"Miluju tě," zašeptal a Martinovy oči se rozzářily. Políbil ho znovu tentokrát prudce a spontánně. Leoš nečekal, že by mu tím udělal takovou radost. Věděl, ale že ještě nemají vyhráno. "Netušil jsem, že bys z toho mohl mít takovou radost," prohodil.
"Leoši, už dlouho mě přitahuješ a posledních několik měsíců, kdy jsem tě neviděl se to jen vystupňovalo. Jenže mám vážné obavy, co na to řeknou tvoji rodiče. Nechci, aby ses musel rozhodovat stejně jako kdysi já," pronesl, ale dál to nerozebíral.
Mladík se na něj podíval. Byl zvědavý co tím myslel. Nechtěl, ale vyzvídat, protože na Martinovi bylo vidět, že o tom už nehodlá mluvit.
"Pokud mi dají ultimátum, jestli oni nebo ty, vyhraješ ty," pronesl a pevně se mu zadíval do očí. Martin se téměř zachvěl. I on kdysi měl takovéhle plány. A pak ten kvůli, kterému ztratil všechno jen tak zmizel. Beze slova, bez rozloučení. A jemu zbyli jen oči pro pláč. Právě tak ho našli Leošovi rodiče. Tehdy mu bylo šestnáct.
Nechtěl, aby Leoš zažil to samé. Neříkal, že on by mohl odejít, ale člověk nikdy neví, co se stane. "Pokud dostaneš ultimátum, chci, aby ses pořádně rozhodl, ano? Žádné uspěchané závěry," prohodil a políbil ho na nos. Leoš to nechápal, ale mlčel. Nechtěl zkazit jejich společné chvíle. Třeba to bylo jenom na chvilku, nebo sen, ze kterého se probudí.
A tak se mu zavrtal do náruče a opravdu usnul.
Martin se mu probíral ve vlasech a přemýšlel, co bude dál. Od té doby, co ho našli uběhlo deset let, ale on pořád… Stále v sobě měl strach, že ho opustí. I když v Leošově zbožném pohledu nebylo pochyb.
Jenže vždycky se to může zvrtnout.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama